Dnes těžko můžeme pochopit, proč Adam mladší z Valdštejna prodal 15. dubna 1606 starý rodový majetek Valdštejnů, branské panství, Václavu Zárubovi mladšímu z Hustiřan. V kupní smlouvě uložené ve Strahovské knihovně čteme, že uzavřena přátelská dobrovolná smlouva mezi urozenými pány Jeho Milostí panem Adamem mladším z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou, Lovosicích a Štěpanicích, Jeho Milosti Císařské radou, komorníkem a dvoru jeho Milosti k království českém maršálkem, jakožto prodávajícím a panem Václavem mladším Zárubou z Hustiřan a na Třebověticích, jakožto kupujícím.
Podle smlouvy Adam mladší z Valdštejna prodal Václavovi Zárubovi z Hustiřan zámek Brannou se starou tvrzí při témže zámku ležící, s dvorem poplužním při témže zámku, s ovčínem k témuž zámku náležejícím, sladovnou a chmelnicí, též s bělidlem ohrazeným před zámkem, s cihelnou a se vším k témuž zámku a dvoru od starodávna příslušenstvím, dva mlýny, jeden pod Štěpanicemi na řece Jizírce, s pilami a uhelnicí, a druhej ve vsi Lhotě Klášterský, ves Hořenní a Dolení Brannou, s dvorem podacím a kostelním a s krčmou vejsadní, půl městečka Jilemnice a podacím kostelním právem a domy šenkovními, s pivovarem a dvorem poplužním, s poplužím a s chmelnicí při témže dvoře, ves Jilem, ves Valteřice, ves Lhotu Klášterskou, vsi Kalné, Slemeno, Velikou a Malou Borovnici, Zásadce, Roztoky, Javorek, Hertvíkovice (dnešní Herlíkovice), ves u Labe, Hoření Štěpanice s pustým hradem, s dvorem poplužním, s poplužím, se štěpnicemi, s podacím kostelním právem v téže vsi, Lhotu Štěpanickou, ves Benecko s pustým hamrem, dále ves Merklov, Dolenní Štěpanice, ves Žalej, ves Víchovou, ves Poniklej s podacím kostelním právem, ves Křislice, ves novou pod Poniklejm, ves Roudnici, ves Vítkovice s dvory kmetčími v těchto vesnicích, s hutí skelnou, s chalupami při této huti i jinde, kdekoli na týchže gruntech vystavenými, většinou ve vsích s krčmami vejsadními, s platy stálými i běžnými, s kurmi, vejci, robotami i všelijakými povinnostmi, s lidmi osedlými i neosedlými i z těch z gruntů zběhlými, s vdovami, sirotky i spravedlnostmi jejich, s dědinami ornými i neornými, lukami, lesy, háji, porostlinami, vrbinami, rybníky, řekami, potoky, struhami, vodotečinami, s horami krkonošskými, s hamrem společným pod Štěpanicemi, se vší zvolí s plným panstvím, tak jak jsou toho někdy dobré paměti páni z Valdštejna v držení a v užívání byli.
To všechno prodal Adam mladší z Valdštejna Zárubovi z Hustiřan za sumu 50 000 a jednu kopu míšeňských. Podle smlouvy měl kupující složit v hotovosti 25 000 a jednu kopu míšeňskou, zbývajících 25 000 kop míšeňských prodávajícímu nebo jeho dědicům zajistí v zemských deskách a od příštího roku (1607) spláceti v ročních splátkách po 3000 kop míšeňských (vždy do sv. Jiří), tak, aby dlužnou sumu i s obvyklým úrokem zapravil.
Listina je opatřena pečetmi prodávajícího i kupce, dále pak pečetmi dvou svědků: Adama staršího z Valdštejna a na Žehušicích (který byl asi strýcem prodávajícího) o Hertvíka Záruby z Hustiřan a na Svojanově, který byl bratrem kupujícího.
A tak se Horní Branná a celé panství dostaly do majetku Václava Záruby z Hustiřan, člena starobylého českého rodu. Byla to bohatá rodina, která v XVI. a XVII. stol. byla zpřízněna s rody Lobkoviců, Valdštejnů a Šternberků.
Znak Zárubů z Hustiřan: stříbrné břevno (trám) položené napříč červeného štítu. Klenot: uzavřené červené křídlo se stříbrným břevnem položeným napříč. Pokryvadla: červeně stříbrná.
Václav Záruba mladší z Hustiřan byl dobrým hospodářem. Spojil pod svým panstvím celou Brannou. V r. 1612 koupil od rytíře Viléma Miřkovského ze Stropčic podíly Horní a Dolní Branné, které náležely k panství vrchlabskému, za 5000 kop míšeňských grošů. Dále koupil od rytíře Kapouna ze Svojkova na Veroničkách a Zámrsku díl vesnice Zahajská Lhota.
Václav Záruba byl vlastencem a horlivým českým bratrem. Při panském spiknutí v tehdejších pohnutých dobách stál na straně českých stavů, kdežto jeho bratr Hertvík zachoval věrnost rodu habsburskému a jako věrný katolík stál při císaři Ferdinandu II.
Po bitvě na Bílé hoře Habsburkové se krutě vyrovnávali s odbojnými stavy. Císařské komise odebíraly movitý i nemovitý majetek všem nepřátelům císaře. Tato akce se vztahovala i na majetek rebelů prodlévajících v zemích saského a braniborského kurfiřta. V druhé sérii konfiskací po 21. červnu 1621 byl postižen ještě větší počet rodin a osob. Největším však zásahem byl generální pardon z 3. února 1622, který postihl všechny šlechtické a měšťanské osoby, které zůstaly za odboje v zemi a nevystoupily aktivně proti vládě stavů. Tento zásah byl nejsurovější. Členové konfiskační komise zničili 700 šlechtických a nepočítaně měšťanských rodin.
Obnovené řízení zemské Ferdinanda II.
Vídeňská vláda považovala za největší rebely příslušníky stavu rytířského a proto se s nimi krutě vypořádala. Polišenský uvádí, že tehdá bylo v Čechách 921 statků, z nichž 58 % propadlo konfiskaci. Některé kraje byly postiženy více, jiné méně. Horní Branná tehdy patřila ke kraji bydžovskému, který byl postižen nejvíce ze všech. Z celkem 39 statků tady jich bylo 32 konfiskováno, tj. 82 %.
Mnoho postižených odešlo z Čech hledat si jinde nový domov. Bylo to více než 1200 šlechticů. Mnozí s velkými nadějemi vstupovali také do švédského vojska.
Mezi postiženými byl také Václav Záruba mladší, svobodný pán z Hustiřan, na Třebověticích, Štěpanicích, Branné a Žumberce, se svými přáteli. Mezi nimi byl i Zdeněk Zásmucký ze Zásmuk, který býval častým hostem na branském zámku. Sloužil ve stavovském vojsku a byl na Bílé hoře. Poněvadž přislíbil přijmout katolickou víru a neměl žádný majetek, byl 21. července 1629 českou komorou osvobozen od pokuty.
Konfiskační komise odsoudila Václava Zárubu ke ztrátě veškerého jmění, protože prý finančně podporoval odbojné stavy a dokonce se svým lidem táhl proti císařskému vojsku. Záruba prokazoval, že sám se žádné vojenské výpravy nezúčastnil a že byl přinucen od svého příbuzného Ehrenfrida z Berbistorfu svoji čeleď vyzbrojit. Prokazoval dále, že také nechtěl dávat stavům žádné peníze, a proto byl od nich pronásledován a dokonce i uvězněn a statky jeho byly stavovskými vojsky vydrancovány.
23. března 1623 pak soud rozhodl, že Václav Záruba z Hustiřan byl odsouzen k manství. Když se odvolal, soud mu 7. srpna 1624 vyhověl, ale po dvou letech 20. června 1626 byl potvrzen původní rozsudek. Odhadní cena branského panství činila 47 994 kop, 45 grošů a 5 denárů míšeňské měny.
Česká komora 18. ledna 1628 uzavřela smlouvu s Albrechtem z Valdštejna o koupi branského panství. Z odhadní ceny se odečetlo 18 000 kop a ze zbytku pak vévoda zaplatil pětinu, tj. asi 6000 grošů. Václav Záruba měl také veliký dům v Jičíně, který rovněž připadl Albrechtovi z Valdštejna.
Ziskuchtivý a hrabivý Albrecht z Valdštejna se snažil shromáždit veliký majetek , a proto na všech stranách kupoval, co se dalo, aby zaokrouhlil svoje vévodství. Pokaždé ovšem kupoval velmi levně! Jako slavný vojevůdce si to mohl ovšem dovolit. Na jeho žádost mu císař Ferdinand II. udělil čekatelství na statek Brannou, až zemře Václav Záruba z Hustiřan. Stalo se tak dekretem podaným ve Vídni 18. května 1627 a pak císařskou resolucí ze dne 19. prosince 1628.
Václav Záruba mladší z Hustiřan měl za manželku Engelburgu (Angelinu) z dolnorakouského baronského rodu Zelking. Václav Záruba zemřel 20. července 1632, bylo mu 57 let. Byl pohřben v lanžovském kostele sv. Bartoloměje. Vedle svého manžela odpočívá také paní Angelina, která skonala 3. dubna 1639 ve věku 62 let.
Manželé Zárubovi nezanechali mužských potomků, víme jenom o dceři Johance Uršule (Voršile), jíž v r. 1632 Albrecht z Valdštejna prodal Studenec s tvrzí a ves Rváčov jako manský statek. Od ní v r. 1637 toto zboží koupil její manžel Jiří Jetřich Grodecký s Grodce.
